Za kouzelnými výhledy na Prahu
Nebylo jasné, zda v neděli 13. října 2024 do Prahy na Petřín opravdu vyrazíme. Počasí den předtím i brzy ráno nebylo zcela přející, nicméně nakonec se umoudřilo a my jsme v počtu 21 osob vyjeli vlakem v devět ráno směr hlavní město. Rychle jsme se vymotali z hlavního nádraží a tramvají číslo devět jsme doputovali až na Újezd, kde začalo naše stoupání do petřínského vrchu.
Cestou jsme míjeli zajímavé pomníky významných osobností spjatých s touto částí Prahy, jako byl např. Jan Neruda či Karel Hynek Mácha a další. Po celou dobu nás též provázely úchvatné výhledy na Prahu podkreslené sluncem, které si vybojovalo pro tento den svou moc. Zvládli jsme vystoupat na Petřínskou rozhlednu, pár z nás bloudilo Zrcadlovým bludištěm, mimochodem budovou inspirovanou bývalou vyšehradskou gotickou bránou Špička, na niž jsem upozorňovala při naší loňské výpravě na Vyšehrad (budova bludiště je navíc bývalým pavilonem KČT na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891, nakonec i samotná rozhledna byla vybudována z iniciativy KČT v témže roce – vše se nám tedy krásně propojilo!), někdo stihl i rychlou kávičku pod nejznámější českou rozhlednou.
S kapsami naplněnými kaštany jsme prošli kolem horní stanice lanovky (bohužel na nějakou dobu zavřené kvůli důkladné rekonstrukci), do níž však někteří zvědavci přesto nahlédli. Ačkoliv se už podzim přihlásil o svou vládu, přesto byla procházka Růžovým sadem a následně i petřínskou Květnicí balzámem pro duši každého zahradníka. A jak to tam asi musí vypadat v plném květu! Připomněli jsme si historii Hladové zdi, opevnění Malé Strany, a průchodem přes jednu z bývalých strážních věží jsme se ocitli v mnohem klidnější Kinského zahradě. Ani odsud jsme nebyli ochuzeni o výhledy na hlavní město, tentokrát na smíchovskou stranu a samozřejmě i mnohem dál.
Kinského zahrada bývala v minulosti, ještě za hrabat Kinských, otevřena veřejnosti jen výjimečně, jen v době, kdy v zámečku šlechta nepobývala. Nicméně již od počátku 20. století, kdy město zahradu koupilo, je přístupná všem. A procházka po ní stojí za to! Vydáte-li se do ní, neměli byste minout romantická jezírka (horní se sochou lachtana, dolní s vodopádem), torzo dřevěného ukrajinského kostelíku sv. Michaela (který se snad brzy dočká opravy poté, co před lety vyhořel) či velkolepý letohrádek Kinských, kde dnes sídlí národopisné oddělení Národního muzea či příjemná kavárnička. Ještě v klidu zahrady jsme si připomněli historii tanku č. 23, který stával na náměstí Sovětských tankistů (dnes náměstí Kinských) a jehož "růžová" minulost byla všem pamětníkům dobře známá.
Rozloučili jsme se u památného platanu (pojmenovaného Majordomus), který pamatuje zakladatele zahrady a jehož úkolem je strážit vchod do této příjemné zelené oázy klidu a radosti. Před odpoledním odjezdem vlaku se naše cesty po dobu zhruba dvou hodin rozdělily, a i když různými směry, přesto jsme si to mnozí namířili do restauračních zařízení, abychom zahnali hlad velmi pozdním obědem. Návrat do Mnichova Hradiště se lehce protáhl kvůli sebevrahovi v jednom z tunelů poblíž nádraží, ale strojvedoucí se činil, zpoždění nabrané už v Praze se snažil dohnat, takže jsme lehce po sedmé dojeli až do cíle, do Mnichova Hradiště.
A kam se vydáme příště? Koketuji s myšlenkou ukázat vám další svá oblíbená pražská místa, jakými jsou například sady na Letné či Stromovka.
Fotogalerii naleznete zde: Za kouzelnými výhledy na Prahu
Markéta Tomášová